Jak jsem zkomplikovala situaci svojí kolegyni

Cesty do zahraničí se sice nestaly mým denním chlebem, ale jako obchodní zástupkyně firmy jsem vyrážela za hranice všedních dnů docela často. A fakt je, že z mých odjezdů na letiště se stalo tak trochu dobrodružství.  Občas jsem letěla někam s ostatními kolegy a kolegyněmi a všichni se děsili toho, co jim zase při odjezdu provedu…

 

Dělám ze sebe velkou frajerku

 

Na svoji druhou služebku jsem měla letět společně s kolegyní, paní Janou. Elegantní dáma kolem padesátky, kterou jsme my, mladé holky ve firmě obdivovaly. Byla opravdovou kosmetickou odbornicí, navíc vždycky dobře naladěná a v pohodě, i když se ní život dvakrát nemazlil. „Nechceš, abych se pro tebe ráno zastavila? Hodím tě na letiště,“ nabídla mi. Já jsem ale odmítla. Dělala jsem frajerku, jak to budu mít tentokrát všechno pěkně naplánované, a nic mi odjezd nepřekazí.  Musela bych se přece stydět, kdybych se nechala od Jany vozit jako malé děcko.  Budu mít přece dost času.

Nikomu nebudu nic platit

 

„Přece nebudu nikomu platit ty šílené sumy,“ rozčílila jsem se, když jsem zjistila, kolik stojí parkování na oficiálním letištním parkovišti. Netušila jsem, jak uvádí  tento článek, že se třeba krátkodobě dá parkovat i zdarma. Rozhodla jsem se, že všechno zařídím šikovně a chytře a tak, že mne to nebude stát ani korunu navíc. Prostě a jednoduše si najdu nějaké šikovné místo nepříliš daleko od letiště, kde si auto nechám. Pochopitelně tak, abych nikomu nemusela nic platit. Počítala jsem ale s tím, že hledání místa bude stát chvíli času, a tak jsem tentokrát vyrazila s velkým předstihem. Sama sebe jsem nepoznávala – já, která chodím pořád všude pozdě!

 

Mapuji neprobádané končiny města

 

Dokonce jsem si den předem nastudovala trasu autobusu, který na letiště jezdí, abych hledala místo k parkování někde poblíž jeho zastávek. Věřila jsem si – tentokrát mne nic nepřekvapí. Vyrazila jsem a zamířila do končin, které jsem studovala na mapě. Našla jsem docela šikovné místečko na parkování u jednoho domu. Spokojeně jsem si mnula ruce, jak mi to krásně vychází. Pak jsem vyrazil hledat zastávku. Ani to nebyl problém.  Čas jsem měla dobrý. Když za chvilku pojede autobus, stihnu to přesně akorát, fandila jsem si. Jenže na označení zastávky visela jakási žlutá cedule v plastovém obalu. Začínala jsem mít zlé tušení. Že by nějaká změna trasy?

Čeká na mne první překážka

 

Ano, je to tak. Neblahé tušení se potvrzuje. Přichází první překážka.  Opravy nedaleké hlavní ulice způsobily, že autobus jede jinudy. Byla jsem v koncích. Musím dodat, že můj orientační smysl není nic moc. Když si něco pořádně prostuduju v mapě a doslova se to naučím nazpaměť, zvládnu to.  Jinak jsem ale jedno velké trdlo. Jakmile je něco jinak, než mám naučené, jsem úplně v háji.  Tehdy jsem ještě neměla chytrý telefon s GPS, který by mne navedl. „Co teď?“ Čas ubíhal a já začínala panikařit. „Musím zavolat Janě,“ rozhodla jsem se, i když to nebylo jednoduché. Znamenalo to prohru. Její pomoc jsem přece odmítla. Vytočila jsem číslo.

Zoufale volám o pomoc

 

Když to zvedla, začala jsem jako o překot líčit, co se stalo. Čekala jsem, že mi pořádně vynadá. Jana ale kupodivu zůstala v klidu. „Nemáme už moc času. Stoupni si někam na roh dvou ulic a řekni mi, které to jsou. Přijedu pro tebe.“ navrhla. Okamžitě jsem pelášila na nejbližší roh a řekla jí, kde jsem. Během pár minut mne našla a naložila.  V duchu jsem jí složila poklonu. I když jsem zbytečně všechno zkomplikovala, ani slůvkem mi nevynadala. K letištnímu terminálu jsme přijeli tak tak.  „Kde vlastně parkuješ?“ zeptala jsem se jí. Všimla jsem si totiž, že s jejím autem odjel jakýsi muž. Nevypadal ale jako její manžel… „Auto mi odvezl řidič. Po návratu mi ho zase přistaví. Mám tu rezervovaný jeden parking,“ mávla rukou.  Moc jsem ji neposlouchala. Netušila jsem třeba ani to, že jak píší tady, parkoviště časem bude skryté. Moje chyba – kdybych téhle její poznámce věnovala víc pozornosti a ptala se dál, mohla bych si ušetřit spoustu patálií.