Vymstilo se mi hledání parkování u letiště v Praze zadarmo

Výbornou nabídkou parkování u letiště v Praze dokáže uspokojit i tak šetrnou osobu, jako jsem já.  Alespoň to jsem si až do nedávna myslela. Skvěle jsem na to vyzrála, říkala jsem si pyšně. Zaparkovat u letiště totiž není snadné, jak se uvádí v tomto článku. Nebudu platit nic a shledám se se svým autem. Brzy se ale ukázalo, že volit jakési pochybné místo u obchodního centra pěkných pár kilometrů od letiště není nejlepší nápad. Měla jsem si raději zaplatit parking kousek od příletové haly, bylo by to daleko lepší. Teď jsem ale ještě netušila nic.

 Tip: Jak je to s powerbankou do letadla a jakou ostatní elektroniku si mohu vzít na palubu letadla.

Bohužel nedokážu odpovědět

S kolegou Petrem jsem se v dobré náladě loučila hned u letiště. „Nechceš na ten parking alespoň hodit, aby ses nemusela trmácet s tím kufrem autobusem?“ zeptal se mně. Byla jsem po cestě docela unavená, a tak jsem nechtěla hrát hrdinku a přikývla jsem.  „Jo, docela ráda.“ Můj kufr jsme hodili dozadu do zavazadlového prostoru, nasedla jsem a vyjeli jsme. Vysvětlila jsem mu, kam má jet. „Teda, já tě nechápu. Pro pár korun se trmácet takový kus cesty. Tady máš parking hned u nosu, auto ti odvezou i přivezou, navíc ti třeba mohou zajistit i nějaké opravy, nebo vyčištění auta zatímco jsi pryč. Nevím jak ty, ale mně tohle přijde jako hloupost. Ale jak chceš. Je to tvoje věc. Je to tam vůbec hlídané? Je to oplocené? Jsou tam kamery?“ ryl do mě Petr. Přiznám se, že jsem mu moc nedokázala odpovědět.

Doufám, že bude všechno v pohodě

„No, oplocení to není, kamery jsem tam taky neviděla. Hlídané to asi nebude,“ soukala jsem ze sebe rozpačitě. Vím taky, že to není v podzemí,  tenhle text totiž třeba líčí, že by řešením bylo i podzemní parkování.  „Takže na to, jestli je vůz a parkoviště pojištěné se asi ptát nemusím, viď? To je zřejmě zbytečné, že?“  Krčila jsem rameny a tentokrát fakt nevěděla, co říct. Ptal se mne na to už při odjezdu a mně to prostě vyfučelo z hlavy. Neřešila jsem to. Věřila jsem si. „Já myslím, že to bude všechno v pohodě. Parkuje tam spousta aut,“ řekla jsem a snažila se působit co nejvíce sebevědomě. Pravda je ale taková, že se mi do mysli vkrádaly nějaké pochybnosti. Nechtěla jsem si ale vůbec nic připustit. Jasně, Petr je starý rejpal. Do všeho ryje, nic pro něj není dost recht. Tak mně prostě chce znejistit. Ne určitě bude všechno dobré.

Koukám, ale svoje auto nikde nevidím

Zatím jsme se přiblížili na dosah toho parkingplatzu u obchodního centra. „Tak slečno, vystupovat. Pamatuješ si vůbec, kam jsi to postavila? Pomůžu ti najít, kdybys bloudila,“ dělal si legraci Petr. Vyrazili jsme hledat. Pamatovala jsem si dobře, kam jsem to dala. Vybrala jsem si jedno šikovné místo až vzadu na konci, v rohu. Právě proto, abych tam potom nepobíhala a nepanikařila, kam jsem to strčila. Jenže přesně na tom místě, kam jsem před čtyřmi dny postavila svého fordíka, teď stála bílá Octavie. „Tady to bylo. Jenže on tam nestojí,“ podívala jsem se vyděšeně na Petra „Jseš si jistá?,“ zeptal se mne. „Jsem, stoprocentně. Pamatuju si to jako dneska,“ dodávám. „Tak ti ho zřejmě musel někdo ukrást,“ dodává Petr. „Říkal jsem ti, že je daleko lepší využít parking přímo u letiště. Ty jsou pojištěné, nonstop hlídané. Je tam ostraha, kamery, plot,“ vysvětluje mi.