Jak jsem si jednou vybrala parkování u letiště

„Tentokrát už to musím s tím parkováním prokoučovat mnohem lépe,“ říkala jsem si, když jsem se chystala na další služebku a rozhodla se, že parkování u letiště je docela dobrý nápad. Prostě už žádné riskantní odstavování auta někde v ulicích ve čtvrtích kdesi kolem letiště, nebo příjezdy na poslední chvíli, kdy mi může zkomplikovat jakákoli maličkost. Už nic neponechám náhodě.

Nechci obětovat peníze

Háček je ale v tom, že jsem docela spořivá. Šetřím si, ráda bych si totiž vzala hypotéku na byt, a tak obracím v rukou každou korunu. Nic nevyhazuju zbytečně. Když jsem se proto mrkla, kolik stojí parkování kolem letiště na delší dobu, dvakrát nadšená jsem z toho nebyla, i když někde mají i rozumné ceny, jak píší v tomto článku.  „To je spousta peněz,“ šeptala jsem si v duchu. V určitou chvíli bych docela byla i svolná zkusit zase zaparkovat někde poblíž, jenže když jsem si vzpomněla na ty propíchané gumy a poškrábaný lak, přešla mne chuť to znovu riskovat. Jasně, mohla bych trefit něco, kde to bude v pohodě, a nikomu vadit nebudu, ale taky bych mohla natrefit na ještě většího pitomce, kterému nechtěně zastavím na jeho oblíbeném parkingplatzu a odvděčí se mi třeba rozbitým okýnkem, ne-li něčím ještě horším.

Hurá! Mám to zadarmo

Hledala jsem i tady, kde najdete přehled o parkovacích možnostech v této oblasti. Přemýšlela jsem proto o nějakém dalším kompromisu. Jak dobře zaparkovat a přitom za to neplatit moc, nebo dokonce nezaplatit vůbec nic. A světe div se, když jsem brouzdala po internetu, na jedno řešení jsem narazila.  Zaujalo mne jedno obchodní centrum, které nabízelo parking. Pravda, nebylo to zrovna nejblíže, vlastně bylo to trochu dále, ale autobusové spojení vypadalo docela šikovně. Ale hlavně, bylo to zadarmo. Zkusím to, rozhodla jsem se.  Když jsem jela na další cestu, využila jsem toho. Vypadalo to docela dobře. Vybrala jsem si jedno šikovné místečko. Tady se mému autíčku dozajista nic nestane, byla jsem přesvědčená.

Já blbec jedu na druhou stranu

Vyrazila jsem k autobusové zastávce. Za čtvrt hodiny jsem letišti. Hurá, budu tam konečně po dlouhé době včas, radovala jsem se. Jenže zastavili jsme u jedné, druhé, třetí zastávky a letiště stál v nedohlednu. Když už jsme jeli dvacet minut, přišlo mi to fakt divné. „Kdy budeme u letiště?“ zeptala jsem spolucestující na vedlejším sedadle. „Tudy se nejede k letišti. To musíte na druhou stranu,“ vysvětlila mi postarší dáma. Na příští zastávce jsem rychle vystartovala ven z autobusu. Měla jsem štěstí v neštěstí, zastávka ve druhém směru se nacházela přesně přes ulici. Okamžitě jsem přeběhla a prvním autobusem jsem frčela zpátky. Do odletové haly jsem přiběhla jen tak tak.

Na kolegovy poznámky kašlu

„Tak co, kdepak parkuješ tentokrát?“ smál se mi můj kolega Petr. Hrdě jsem se mu pochlubila, že jsem našla strašně výhodný parking v jednom obchodním centru nedaleko odsud. „Je to jenom čtvrt hodiny autobusem odsud,“ zdůraznila jsem pyšně. O své cestovatelské epizodě na druhý konec města jsem raději pomlčela. Nemusí přece vědět všechno… jedna ostuda, že jsem stihla letadlo jenom tak tak přece stačí. Petr ale z mého líčení moc nadšený nebyl. „Být tebou, raději bych si vybral nějaké dobré parkoviště tady poblíž. Někdy se vyplatí obětovat trochu peněz kvůli tomu, abys měla jistotu, že se tvému autu nic nestane,“ odtušil s pokrčením ramen. „To je parkoviště venku nebo v budově?“ zeptal se ještě. „Venku,“ dodala jsem. „Jsi si jistá, že je pojištěné?“ vrhnul na mne podezíravý pohled. Teď jsem pro změnu pokrčila rameny já. Vůbec jsem to netušila a ke své škodě jsem tuhle poznámku pustila z hlavy…