Jak mi nepřející starousedlík propíchal gumy

Když jsme se s Janou, mojí kolegyní, vrátily ze služební cesty, čekala jsem, že mi řekne ahoj a půjde si po svých. Já pak budu muset hledat své auto, které jsem si nechala kdesi v ulicích asi dvě stanice autobusem od letiště. Autobusem, který jezdí jinudy, čímž mi při odletu hodně zkomplikoval plány a nebýt Jany, asi bych se na letiště asi nedostala. Minimálně ne včas. Jana je ale fakt formát. Ani tentokrát mi neodepřela pomoc.

Pohled na auto mne vyděsí

„Hodím tě ke tvému autu, abys mohla v pohodě odjet domů,“ nabídla mi naprosto samozřejmě. „Nechci tě nijak otravovat. Určitě toho máš sama dost,“ namítala jsem. „Vůbec mně neotravuješ. Ty seš prostě takový trdlo, že ti musím pomoct,“ smála se a já se rozesmála taky. Nemyslela to zle a měla naprostou pravdu. Nasedly jsme do jejího auta a jely. Ukázalo se, že má ještě lepší paměť, než já. Zatímco já bych zmatkovala a nejspíš hledala úplně někde jinde, ona jela najisto přesně tam, kde mne před odletem vyzvedla.  Auto jsme našli po chvilce kousek od rohu ulic. Přesně tam, kam jsem ho pár dní předtím zaparkovala. Jenomže když jsem přišla blíž a uviděla svůj vůz, krve by se ve mně nedořezal.

Mám vztek a je mi do pláče

Už ze siluety auta jsem měla z dálky pocit, že je něco jinak, než by mělo být, že je prostě něco špatně.  Když jsem přicházela, podezření bohužel sílilo. Pohled zblízka mne přesvědčil o tom, že se skutečně nepletu. Ano, je to tak. Pneumatiky na všech čtyřech kolech jsou splasklé.  Navíc ještě karoserie kolem dokola jevila stopy škrábanců. Někdo ji objel klíčem nebo mincí nebo čím vlastně a pořádně přitom přitlačil. Rýhy byly nepříjemně hluboké, lak se z nich oloupal. Dílem jsem měla vztek, dílem mi to bylo líto a měla jsem téměř slzy na krajíčku. Mám svoje auto ráda, příkladně se o něj starám a takhle ho zničit, to je fakt hnusné.  Proč vlastně to někdo udělal? Ublížila jsem snad někomu? Možná je fakt načase parkovat hned u letiště, jak píší zde, ceny prý tam postupně klesají, tak mne to snad finančně zase tak moc nezruinuje.

Někdo se mi ošklivě mstí

Běžela jsem zpátky k Janě. „Co se stalo?“ volala na mne, když viděla můj zděšený výraz. Chrlila jsem to ze sebe a pak jsme se společně vracely k mému vozu. Jana zkušeným zrakem zhodnotila situaci: „Zaparkovala jsi někomu na místě a ten to prostě nevydejchal. Pomstil se ti.“  Přikývla jsem. Určitě má pravdu, tak to muselo být. Upřímně, když jsem tady auto zaparkovala, vůbec by mne nenapadlo, že se může něco podobného stát. Realita je ale bohužel hodně hořká, žijeme v Čechách, kde je spousta nepřejícníků, kterým vadí každá maličkost. „Vypuštěné gumy, to byla ještě ta lepší varianta, ale tohle vypadá, že ti je někdo komplet propíchal,“ poznamenala Jana a špičkou boty se dotkla promáčklé pneumatiky.

Volám o pomoc na policii

„No nic, zavolej policii,“ rozhodla.  Vytočila jsem číslo a vysvětlila, co se mi přihodilo. Hlídka přijela za pár minut. Vyslechli si moje vyprávění, které ještě potvrdila Jana jako svědek. „Půjdeme ještě na služebnu, tam to sepíšeme,“ pobídli nás.  Pachatel samozřejmě neznámý. I policista byl stejného názoru jako Jana. Zřejmě jsem nechtíc obsadila někomu jeho oblíbené parkovací místo. „Měla jste si zaparkovat na nějakém parkovišti u letiště. Tam by se to nestalo. V tomhle případě se šetřit peníze za parkování prostě nevyplácí,“ uzavřel celou anabázi mladý a celkem sympatický policajt. Dodal, že parkovací kapacity kolem letiště se rozšiřují, jak uvádí i následující článek. Měl bohužel pravdu. Navíc odtah auta, výměna gum a přelakování mne přišly na docela velké peníze.